Právě se opaluji na řeckém ostrově Kos a na mobilu mi přistává jedna zpráva za druhou. “Jste v pořádku? Teď ve zprávách ukazovali, že bylo v Řecku velké zemětřesení”. Abych se nemusel rozepisovat, tak tohle je taková univerzální odpověď…
Zemětřesení. Pro nás Středoevropany je to trochu exotické. Well, pokud tedy nežijete na severu Moravy, tam se země co pár let otřese pravidelně, obvykle ne z důvodu tektonických změn, nýbrž dolů. Pravda, takové, jako bylo včera tady v Řecku v Aténách, tedy střední o síle 5,1 st., bylo naposledy na Karvinsku v osmdesátých letech (9 mrtvých a 2 zranění).
V Řecku se to tak nebere. Na Kosu bylo před dvěma lety skoro na den presně silné zemětřesení o síle 6,7 st. Popraskaly historické budovy (jako třeba na úvodním snímku pravoslavný kostelík ve staré části města Kósu Agia Paraskevi), bylo zavřené letiště, turisté si nechtěně prodlužovali dovolenou. O pár dnů dál si na otřesy vzpomněl málokdo. Život zde plynul svým ospalým způsobem dál.
“V Řecku je život jiný, jakoby opravdovější, drsnější, fatálnější a tím pádem tak trochu snový. Člověk si časem zvykne, že se mu zničehonic nad domem objeví hurikán, on se snaží nenechat strhnout přívaly vody do moře a neutonout, zachraňuje z vyplaveného domu, co jde… Druhý den totiž zase vyjde rozpálené slunce, vápnem obílené zdi bodají do očí a moře je znovu tyrkysové – včerejší pláž už ale neexistuje, tak se smutným povzdechem překročí svůj stín místo na zlatém písku teď vykreslený na nánosech kamení. Drobná zemětřesení ve škále od tří do šesti tady nikdo nebere příliš vážně, jsou součástí života stejně jako klasický řecký povzdech, že člověk nic stejně nenadělá, takový je zkrátka život a je třeba ho žít. V Řecku se člověk buď stane fatalistou nebo tu navždycky trpí. Buď se tady do toho zdánlivě líného a netečného, současně horkokrevného a medem a olivovým olejem řádně promazaného života zamilujete, nebo v jednom kuse nadáváte a jste nespokojení, že nic a nikdo nefunguje (a ono nefunguje)… Řekové taky nadávají. Často a rádi. Ale jinak než my. Život je pro ně divadelní hra a každý jeden z nich herec v hlavní roli,“ říká spisovatelka a novinářka Adéla Knapová, která v Řecku částečně žije a která tam již zažila několik zemětřesení, loni pak i ničivý hurikán Nefeli.
Řecko a jeho ostrovy se svou zvrásněnou krajinou, kterou tak milují a každoročně obdivují turisté z celého světa, jsou přitom zemětřeseními typické, endemické, dalo by se říct. Zdejší moře leží mezi třemi deskami: Egejskou, Africkou a euroasijskou, na východě to tupluje Anatolská. To z něj dělá zemětřeseními nejohroženější moře Evropy.
Skotský geolog Iain Simpson Stewart se tématu věnoval třicet let a přišel se zajímavou teorií, že staří Řekové svým způsobem zemětřesení uctívali. Dokonce na místech zlomů a výduchů stavěli svatyně a chrámy. Známá delfská věštírna má stát na takovém geologickém útvaru. A plyny vyvěrající ze zemských prasklyn měly pomáhat delfskýn věštkyním k jejich proroctvím a vidinám. Přitom défská svatyně byla sama zničena zemětřesením v 373 př. n. l. Novou však staří Řekové znovuvybudovali na stejné zlomové linii.
A Delfy nebylo jediné místo postavené zřejmě za tímto účelem. Podobně měly být záměrně v místech otřesů vybudovány turecký Efes, Knidus nebo bývalé řecké sídlo Hierapolis u termálních koupelí Pamukkale. A také Mykény. Mimojiné, dvanáct olympských bohů pochází právě z mykénské kultury. A kdo z bohů vyvolává zemětřesení? Poseidon, bůh moře. Bůh sídlící v Egejském moři. V moři ležícím v onom tektonickém trojúhelníku.
Vypadá to, že staří Řekové věděli mnohem víc, než by se mohlo zdát.