Pojmenoval jsem si tak svůj přístup k tomu, jak píšu a co píšu a kde mám či nemám hranice. Věřím, že literatura (a asi i kultura tak nějak obecně) by měla obstát v paradigmatu černošské holčičky na vozíčku. V jednoduchosti – chci, aby byla literatura natolik svobodná, že mohu napsat scénu, kde banda zfetovaných nácků přiběhne k černošské holčičce na vozíčku, zkope ji, polije benzínem a zapálí za zpěvu písní Ewy Farné. Stejně, jako chci napsat scénu, kde ta holčička řekne: „Já jsem superhrdinka, vy čuráci“, zapne raketovej motor, vyletí a postřílí je rotačním kulometem, načež nachčije na jejich mrtvoly. To vše za předpokladu, že je to funkční pro děj, že to dává smysl v celkovém příběhu, který píšu, tedy není to jenom masturbace při zapalování černošských holčiček nebo nešťastných kluků z Brna, co jenom chtěli bejt vostrý a mít svůj bílej stát.
Pokud je scéna funkční pro děj a dává v něm smysl, nemůže být v ochraně nikdo. Bílé heteromuže vraždí ostatně v každým filmu nebo knize, takže by na tom měli být stejně všichni ostatní. A naopak. Hrdinou může být každý, když je to přirozené v příběhu a dává to v něm smysl. Když jsem napsal svou první knihu, byla sidekickem hlavního hrdiny Romka. Na konci druhého dílu spolu čekali dítě. V Bratrstvu krve jsem vytvořil transsexuální upíří klan vedený černoškou Dianou, která si získala srdce všech čtenářů. Nikdo mi neříkal, že jim vnucuji „cikány, negry, tranďáky“ jako se dnes děje třeba u Netflixu. Podstata spočívá v tom, že je to přirozené a funkční pro děj. Neříkám „Hele, čumte, mám tam transsexuála, to jsem ale pokrokovej!“, ale „Čus Diano, máš péro pod sukní?“ Protože lidi takhle mluví a takhle se chovají. Je to odraz života a nás samotných. Upřímný, co se podstaty lidství týče. Autentický v příběhu i v chování hlavních hrdinů. A hlavně – zařazení postav do děje dává smysl v jeho celkovém konceptu. Když čtenář cítí, že tam prostě Diana patří, nevadí mu to. Když se v ději objeví náhodná kladná postava černošského homosexuála, která tam nemá smysl, lidi to štve, protože mají pocit, že jim do příběhu někdo něco uměle roubuje. To jsem ale odbočil od té korektnosti a nekorektnosti.
Když se pohybujete v paradigmatu černošské holčičky na vozíčku, musíte počítat s tím, že můžete urazit jak bílé muže z Brna, tak Asociaci hořících černošských holčiček na vozíčku. Nikdo nemá povinnost s vámi sdílet vaše hranice humoru a jeho pojetí. Není to o smyslu či nesmyslu pro humor nebo cenzuře. Je to o tom, jak různí lidé vnímají různé věci. Třeba prsa. Miluji prsa. A velký bouchačky. A toxickou maskulinitu, vy změkčilý čuráci. Ale hlavně ta prsa. Všude. Před dvaceti lety byla prsa taky všude. I v kalendáři výrobce sporáků. Dneska to mnoha lidem přijde jako sexuální objektifikace. Jako pravidelný objekt stránky Everyday Patriarchy Bullshit jsem se naučil i tato nová slova, heč. Není to ale cenzura. Nikdo nemusí sdílet mou posedlost ženskými prsy, to je v pohodě holky, hlavně je ukažte a jsme si kvit.
Dobře a teď zase vážně – kulturní válka je věčná. Někdy jste hlavní proud, jindy okrajový žánr, někdy jdete s dobou, jindy proti ní. Během života se ty věci mohou změnit několikrát a vždycky budete někomu vadit. Pokud přicházíte s dílem nebo statementem, který je veřejný, prostě počítejte s veřejnou kritikou. Nejste-li na to připraveni, mlčte. Není nic smutnějšího, než brečet „Jé, feministkám se nelíbí, že chci všude kozy.“
Rozdílem je, samozřejmě, otázka institucionální cenzury nebo ohraničení svobody slova třeba pro šíření nenávisti a podobně. To je složitější debata. Tady se pohybujeme v rovině toho, že každýmu se nemusí líbit vaše vtipy na absolventy gender studies (dej mi k těm hranolkám kečup a přestaň si u friťáku číst Simone de Beauvoir, ty nulo se základním platem a titulem z FSS!) nebo naopak vaše přecitlivělost, že vás někdo kritizuje a ještě přitom cituje Sartra. Vše může být hodno kritiky, vtipů či odsudku. To je veřejná debata, tedy svoboda. Svazáctví a cenzura jsou něco úplně jinýho.