Nemůžete uspět, když neděláte chyby a neučíte se z nich, říká nový majitel největších tuzemských hutí Brit s indickým původem Sanjeev Gupta

Dnešek je pro více než 6000 zaměstnanců největších tuzemských hutí dnem vzpomínání, bilance, ale také očekávání. K 1.7.2019 se firma přejmenovává, z názvu mizí spojení ArcellorMittal a mění se na Liberty. Připomeňme si tedy společně historii tohoto významného podniku a podívejme se i trochu do budoucnosti…

Historie ostravských hutí

Historie hutí, které dnes najdete v na území tří ostravských obvodů – Kunčice, Kunčičky a Bartovice, započala za druhé světové války. Tehdy se Vítkovické horní a hutní těžířstvo (Vítkovické železárny), toho času součástí říšské akciové společnosti Reichswerke AG für Erzbergbau und Eisenhütten „Hermann Göring“, potýkalo díky umístění de facto v centru města s problémy v rozšiřování kapacit. Vybrána byla volná lokalita na území Kunčiček s tím, že tam vznikne tzv. Südbau, neboli Jižní závod. O rok později provoz začal fungovat.

Místo, kde vznikala tajná Hitlerova zbraň

Ostravsko bylo tehdy pro protektorát klíčové, jen ve výrobě železa zajišťovalo 67 % surového železa a přes 50 procent válcovaných materiálů. V Jižním závodě pak vznikaly součástky tajné zbraně „Vergeltungswaffe“ pro severoněmecký závod v Peenemünde – raket V-1 a V-2. Raketa V-2 dokonce pronikla jako první objekt zkonstruovaný lidmi do vesmíru.

Výrobu v Ostravě komplikovaly složité válečné operace, které měli za příčinu nepravidelné dodávky surovin. Svou roli hrálo i spojenecké bombardování. I to bylo jedním z důvodů, proč se zpočátku vůbec neuvažovalo o tom, že by na místě dnešních hutí vznikl samostatný závod s komplexní hutní výrobou.

Ocelové srdce republiky

Situaci si vyžádal až konec války a masivní nedostatek oceli. Dva roky poté došlo k rozhodnutí postavit na hutní kombinát, stále ještě součástí vítkovické společnosti. Do budování stavby mládeže, jak se tehdy říkalo, se zapojili lidé z celé republiky. V první polovině padesátých let na stavbě pracovalo zčásti dobrovolně, ale také jako únik před možnou šikanou ze strany komunistických úřadů, na sedmdesát tisíc lidí.

Změna přišla na silvestra roku 1951. Společnost byla osamostatněna a dostala jméno tehdejšího komunistického prezidenta. Vznikl národní podnik Nová huť Klementa Gottwalda. 1.1.1952 byla zapálena první vysoká pec. Postaral se o to Antonín Zápotocký, tehdejší předseda vlády a pozdější prezident, který měl o necelý rok a půl nahradit zesnulého Gotwalda na postu prezidenta republiky. Ocelové srdce republiky začalo bít. Heslo KG „Každý dělník úderníkem!“ se stalo realitou. Údernictví však nebylo nic, o co by dnešní dělníci stáli. Pro ilustraci: V roce 1960 se při práci zranilo 2786 zaměstnanců, z toho 18 dělníku zemřelo.

Klement Gottwald, který ve dvacátých letech bydlel v podnájmu Ostravě v Hulvákách, odkud utekl bez zaplacení poslední činže, aby se pak věnoval své novinářské práci, tak získal v moravskoslezské metropoli nesmazatelný pomník.

Přichází nová doba…

V roce 1989 začaly změny v tehdejším národním podniku již několik měsíců před listopadovou revolucí. Přestože se v řadě zdrojů nesprávně uvádí, že došlo k přejmenování z NHKG na NH, pravdou je, že se na přelomu června a července změnil především statut podniku. Nová Huť Klementa Gottwalda, národní podnik, řízený centralizovaně a direktivně, byl zrušen bez likvidace a na jejím základě vznikl státní podnik NHKG.

Státní podnik se od národního lišil zejména formou řízení. zatímco národní byl řízen direktivně a centralizovaně, ve státních podnicích do řízení měla hovořit zejména socialistická samospráva pracovního kolektivu. To však netrvalo dlouho, nový zákon v roce 1990 přenesl rozhodovací pravomoc zpět na zakladatele a samosprávu pracovních kolektivů zrušil a ponechal zaměstnancům jen částečné zastoupení v dozorčí radě. Jednalo se tak v podstatě o kosmetickou změnu a připomínka Klementa Gottwalda přečkala v názvu ještě pár měsíců po sametové revoluci. Až ke dni 1. 4. 1990 byl název změněn na HOVÁ HUŤ, státní podnik. To znamenalo definitivní konec komunistické historie podniku.

Privatizace

Původní představa o privatizaci byla, že budou hutě předány do rukou manažerů. Tzv. manažerská privatizace, byl oblíbený způsob, jak v devadesátých letech docházelo k přesunu kapitálu ze státu směrem k stávajícím ředitelům a řídicím pracovníkům firmy. Její zastánci ospravedlňovali tuto formu tím, že se jedná o přesun do rukou nejkvalifikovanějších osob, které znají podnik a změna vlastníka tak nebude mít vliv na chod podniku. Odpůrci ukazují na fakt, že, jak se v praxi často ukazovalo, manažeři před samotným prodejem uměle snižovali hodnotu podniku.

I v případě nové huti se vlastníky určité jednoho procenta akcií s opcí až na 14 stali její manažeři, a to prostřednictvím společnosti Petrcíle. To je jméno, které se nyní v ostravských hutích nevzpomíná s láskou. Kolem této firmy se objevují různé známé osoby českého průmyslu i politiky. Od bývalých manažerů, až po hradního kancléře Vratislava Mynáře, kontroverzního opavského podnikatele Radima Mastného, známého pro své napojení na sociální demokraty, až po miliardáře Pavla Tykače. Několik let probíhaly soudy mezi Petrcíle a státem, až ten nakonec prohrál. A šlo tam o mnoho peněz. Předpokládaný zisk z transakce se počítá na necelých šest miliard korun.

V únoru 2002 vláda přijala plán restrukturalizaci průmyslu a o několik měsíců později se přiklonila k variantě, že rozhodující balík akcií získá společnosti LNM Holdings, která patřila do firem rodiny indického průmyslníka Lakšmí Mittala. K prodeji došlo počátkem roku 2003. Mimořádná valná hromada již s novým většinovým akcionářem, změnila 12. března 2003 název na Ispat Nová huť a.s. Později se firma přejmenovala ještě dvakrát, a to na Mittal Steel Ostrava a ArcelorMittal Ostrava.

Pro nového vlastníka to byla velmi dobrá transakce. Nadpoloviční podíl v podniku, konkrétně 52 %, který jen krátce předtím získal během finanční stabilizace od stát bezmála pět miliard korun, získal za 175 milionů. Dlužno podotknout, že později, když indický podnikatel dokupoval další procenta od státu (a také Petrcíle), cena se již pohybovala v tržních hodnotách, a tedy miliardových řádech.

Kdo je nový majitel ostravských hutí?

Přichází rok 2018 Lakšmí Mittal dostává zálusk na další atraktivní evropskou hutní společnost, italskou Ilva S.p.A. Vlastní jich však již několik a koupí se stane největší evropskou ocelářskou firmou, a tak mu antimonopolní úřad Evropské unie klade nůž na krk. Bojí se monopolu a zvýšení cen oceli. Některých hutí se proto musí zbavit. Volba padá mj. i na ty ostravské.

Do hry vstupují opět politici. A objevují se různé varianty. Jedna, že by se novými majiteli, mohly stát Třinecké železárny. Hovoří se dokonce i o variantě návratu do rukou státu. Na cenu za jednu korunu však indický majitel asi moc nereagoval. Prodej už byl rozjednán se společnosti Liberty House, která od ArcelorMittal kupuje ještě několik dalších podniků napříč Evropou. Premiér Babiš, otřelý obchodník, privatizátor a přebírač podniků, začal ihned potenciálního nového vlastníka přes tisk torpédovat. Nový vlastník se mu nelíbil, údajně pro svou netransparentnost. Moravskoslezský hejtman Ivo Vondrák (ANO) dokonce hovoří o zastavení provozu hutí. Nové vlastníky nazval hrobaři. Kdo tedy vlastně stojí za společností Liberty House? Informace ze zahraničního, především britského tisku, kde mají s podnikáním nového vlastníka ostravských hutí, delší zkušenosti ukazují jiný obraz…

Zelený ocelový muž Sanjeev Gupta

Sanjeev Kumar Gupta se narodil v roce 1971 v Ludhijáně v indickém Panžábu, od svých dvanácti žije v Británii. Jeho dědeček vlastnil železárny v Indii, jeho otec podnikal v energetice. On sám své podnikání začal z pokoje na Trinity College v Cambridge, kde studoval ekonomii. S oblibou používá výraz green steel – zelená ocel. Budoucnost zejména v lokalitách, kde je nedostatek zdrojů, jak rudy, tak uhlí, které jsou k prvovýrobě potřeba, vidí v recyklaci.

„Dovážet čtyři tuny materiálu z celého světa, Brazílie nebo Austrálie, abyste vyrobili tunu oceli, nedává smysl. Přitom máme skoro miliardu tun oceli přímo tady… každoročně generujeme ve Spojeném království deset milionů tun šrotu a studie ukazují, že do deseti či patnácti let to bude až 120 milionů tun,“ říká v rozhovoru pro britský časopis The Manufacturer Gupta.

Budoucnost oceli však nevidí jen v recyklaci, ale také ve využití alternativních zdrojů energie. Elektrickou energii bude totiž v Ostravě potřebovat, a to víc, než je současná kapacita. Aby mohl uvést do života svou představu recyklace šrotu, kterého je v Ostravě opravdu hodně, bude potřebovat speciální elektrickou obloukovou pec. V současné době si huť vyrábí většinu energie ve vlastní elektrárně, ta však podle nového vlastníka nebyla kvůli nutnosti rychlé realizace prodeje, součástí balíku. Energetickou firmu, která hutím dodává proud, vlastní z poloviny stále ArcelorMittal a z druhé polská firma.

Sanjeev Gupta, kterého BBC překřtila ve svém nedávném dokumentu na Ocelového muže, hledí do budoucnosti i v oblasti vzdělávání. Zapojil se do programu Industrial Cadets pod záštitou prince Charlese. Loni ho rozšířil například do Austrálie.

„Když jste dítě školou povinné, nechcete jít pracovat do železáren. Chcete dělat v bance, nebo fintechu anebo chcete vymyslet novou aplikaci pro iPhone. Určitě nechcete jít pracovat do těžkého průmyslu. Dvě generace dětí nechtějí pracovat ve těžké výrobě. Celý koncept Industrial Cadets tak neřeší problém dneška, je to investice, která se projeví za dvacet let,“ dodává Gupta.

Obavy a naděje

V novinových článcích z britských ostrovů či Austrálie Gupta vypadá, jako fér a moderní obchodník s až frenetickým pracovním tempem. Objevují se ale i takové zprávy, které oprávněně u jeho odpůrců vzbuzují obavy. Jeden takový vydaly i Timesy, když zde vzpomínají pět dodavatelů, kteří se novinám svěřili s problémy v placení ze strany ocelářských firem britsko-indického miliardáře. Proti tomu pak stojí jeho spolupracovníci a zaměstnanci, kteří jsou k šéfovi až nezvykle loajální. Jak podotýká zpravodaj BBC Brian Meechan, který sledoval pro tento dokument Guptu po celý rok, „je to loajalita, za kterou by jiní šéfové zabíjeli“. Tato oddanost se pak prý projevuje nejen v nejvyšších patrech, tak i zcela ve spodu jeho společností. Čím si tuto loajalitu zasloužil? Ze možná najdeme odpověď.

První velký nákup udělal Gupta ve Walesu v Newportu. Koupil tam malou ocelárnu o 150 zaměstnancích, kteří byli už zcela vystresováni a vyčerpáni neustálými změnami majitelů. Byli zvyklí, že každý nový vlastník je horší a horší. ti poslední byli Rusové. Když za nim přišel Sanjeev Gupta, nevěděli, co od něj mají očekávat, a tak čekali jen další sestup. Přišel „odnikud“. Přestěhoval se i s rodinou z luxusní residence v Dubai do Walesu a ujal se upadající ocelárny.

Průmysl byl v krizi. Všichni čekali, že skončí na dlažbě. Nebyla práce, Gupta si je ale podržel. A udělal neobvyklý krok. Novináři, lidé z byznysu, a dokonce i zaměstnanci ho považovali za „ne moc chytrý krok“. Kdo potřeboval a našel si jinou práci, uvolnil ho na jakousi „dovolenou“. Během ní jim platil poloviční mzdu za nicnedělání, i když pro ně neměl žádnou práci a oni mohli mezitím vydělávat jinde. Nebo třeba na podnikat v něčem vlastním.

„Nikoho nedržel, aby pracoval jinde, ale když někoho potřeboval, chtěl, aby se vrátil,“ říká výrobní manažer newportského závodu Peter Janik. Tím, že zaměstnancům dal svobodu a kontrolu, ale i zodpovědnost, si je získal. Po dvou letech, kdy se provoz znovu rozběhl se z této „dovolené“ nevrátili pouze dva dělníci. Důvodem bylo, že mezitím zemřeli… To, že svým zaměstnancům pak prý podle indické tradice zaplatil první jídlo po návratu zpět do práce, už byla jen drobná třešnička na dort.

Dokument BBC

Guptovi zaměstnanci si už zvykli na jeho pracovní tempo a pochopili, že vnitřní hodiny tohoto podnikatele fungují jinak, možná až chaoticky. Může se stát, že v jednu chvíli zařizujete cestu do Francie a ve dvě hodiny ráno se dozvíte, že je vše jinak, že se cesta ruší, a vy místo toho se letít do Indie.

Lidé kolem jej vidí jako pozitivního a přesvědčeného člověka, který je vždy nakonec ten, kdo udělá finální rozhodnutí, a tak je nabíledni otázka, zda o sobě a svých rozhodnutích také někdy pochybuje. Vždyť třeba právě investice v Newportu vypadala na počátku jako bezmyšlenkovité pálení peněz a byla dokonce terčem vtipů. Na to Gupta rozhodně odpovídá: „Chci říct, že v životě nemůžete uspět bez chyb. Každý, kdo si myslí nebo říká, že je jinak, lže sám sebe. Neustále děláte chyby, ale poučíte se z nich. Tak to je, to je celá myšlenka. Neustále se zabývám evolucí: je to o snaze. Pokud se vám to nepodaří, poučíte se ze svých chyb a vstanete a uděláte to znovu a uděláte to jinak a lépe. A díky tomuto procesu postupujete.“

Guptovy firmy ve světě.

Sto dní hájení

Ve světě velkého obchodu o sobě dává vědět zejména v posledních pěti letech. V Indii nakoupil několik podniků od Tata Group, mj. největší indické automobilky, v domovské Británii vlastní hliníkárnu, několik bank, v Austrálii chce dělat elektromobily a rád by dne postavil největší baterii na světě. Ve Francii vyrábí kola.

S oblibou kupuje firmy, které jsou na kolenou. Ve všech těchto podnicích razí podobnou strategii. Prvních sto dní nedělá žádné změny a jeho tým jen analyzuje stávající procesy a chod firem. Po těchto sto dnech hájení zahajuje svou kůru. Zda bude v případě Ostravy léčebná a z města se znovu stane tepoucí „ocelové srdce“ nebo povede skutečně k útlumu, jak prorokuje hejtman Vondrák, ukáže čas.

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Přejít nahoru
Tvorba webových stránek: Webklient